Černá Hora byla první zemí na světě, kde se platilo eurem. Vyšlo to z historické potřeby, když byly zrušeny německé marky, kterými se v Montenegru (historický název Černé Hory) platilo. Do Unie se ale Černohorci jen tak nedostanou, kvůli své naprosto všudypřítomné a automatické korupci.

Černohorci jsou výbornými válečníky. Město Kotor rozkládající se v zálivu obklopeném skalnatými horami je největší chlouba Černohorců, protože nebylo nikdy v historii dobyto. V období míru jsou však velmi velmi líní, a pokud se dá něco vyřešit snadno a rychle úplatkem, jsou vždycky pro. Než se z přímořského ráje stane turistický ráj, budeme si muset počkat na změnu myšlení Černohorců, která se snad projeví v dalších generacích.

Balkánské národy proti sobě mají výhrady stejně jako všichni sousedi. Černohorci se ale vyznačují tím, že svou lenost nijak nezakrývají, ba co víc ještě na sebe vymýšlí vtipy:

Leží Černohorec na trávě a volá na ženu: „Ženo, přines sérum!“
„Uštknul tě had, muži?“ ptá se žena.
Černohorec bez mrknutí oka odvětí: „Ne, ale blíží se z křoví.“

Je to cesta kopcovitá, ale donutí vás mnohem víc vnímat kraj, kterým projíždíte. Například návštěva Sarajeva je nezapomenutelný zážitek. Vydat se na cestu po Balkáně s sebou nese určité předsudky. Člověk očekává, že na Bosenských hranicích se bude střílet, pašovat drogy atd. Nakonec ale dojede k malé závoře, u které sedí jeden muž v uniformě, který kontroluje pasy. Nuda. Největší zábava byla až na hranicích s Černou Horou.

Nejen, že si celníci dali záležet na tom, abychom z batohu vytáhli i tu nejzastrčenější pěnu na holení a oni ji mohli významně zkontrolovat, ale hned jakmile nás celníci propustili, nebyl čas ani nastartovat auto a už se objevil usměvavý pán, který vyžadoval „ekologickou taxu“. To se ví, že ji člověk zaplatí. Sotva jsme se objevili u domu mého známého, kde jsme měli týden přebývat, objevila se jiná usměvavá paní, která chtěla „turistickou taxu“. Když přišel druhý den další její kolega s žádostí o „ubytovací taxu“, došlo nám, že pokud budeme platit všechny kolemjdoucí taxy, nezbude nám ani na jídlo, natož na Rakiji. Při návštěvě postraší robustní Černohorkyně, která si přišla pro „dopravní taxu“, jsme řekli o našich neustálých poplatcích známému. Ten se sebral a po pěti minutách diskuse s výběrčí se vrátil s tím, že už nic vybírat nebudou. Nechápali jsme, jak se mu to podařilo zařídit. Vysvětlení bylo prosté: „Dal jsem mu deset euro a odešel.“

Černá hora neboli Crna gora je jedno z nejklidnějších míst Balkánu. Spíše, než bojištěm byla Černá hora v nedávné historii poklidným místem, kde se docela dobře daří turistickému ruchu. Člověk se ani nemůže divit, že se zástupci černé hory snaží dlouhá léta dostat do Evropské unie.

Doteď se jim to ale nepodařilo. Proč? Důvodů je hned několik a vlastně pořád ten samý. Pokusím se vám je popsat na svých zážitcích z cesty do Kotoru, historického centra Černé Hory. Černá hora se nachází na pobřeží Jaderského moře a sousedí se samými sympatickými státy – Bosna- Hercegovina, Albánie a Srbsko. Nejčastěji se tedy turisté do Černé Hory dopravují letecky. Když se ale vydáte směr Černá Hora po českých dálnicích, máte hned několik možností. Můžete totiž dojet velice pohodlně po dálnici až hluboko do Chorvatska, odkud jsou pak hranice Černé Hory relativně blízko. Dálnice přes Chorvatsko je krásná, nová a s českými se vůbec nedá srovnat. Je to přesně ten typ dálnice, za kterou člověk velmi rád zaplatí. Mě ale přišla zajímavější cesta vnitrozemím Maďarska, Bosny-Hercegoviny se zajížďkou do Srbska atd. Návštěva Černé Hory tak dostává úplně jiný rozměr.